Facebook
Gmail
Comenius
English web
Erasmus+
neděle, 22 říjen 2017
  • default style
  • blue style
  • green style
  • red style
  • orange style
Vytisknout

Školní dramatický kroužek

Žáci třídy V.A jsou velmi šikovní a nadaní, a proto jsme v hodinách českého jazyka začali společně vymýšlet pohádky pro malé děti. Jejich hrdiny jsou dva skřítkové z pohádkového lesa a jejich kamarádi.

Dosud jsme dali dohromady čtyři příběhy a chceme napsat další. Ale skřítkové zatím nemají jména. Pomůžete nám je vymyslet?

Příhody dvou skřítků

1.

V hlubokém lese žili, byli dva skřítci. Zažívali spolu různá dobrodružství. Jejich kamarádi vlci si s nimi rádi povídali. Občas si s nimi hrály i lesní víly.

            Jednoho dne mladší skřítek rozhodl: „ Měli bychom si uklidit.“ Pozvali lesní vílu a řekli jí: „Ukliď nám chaloupku!“

„Uklidila bych vám, kdybyste vyslovili kouzelné slovíčko.“

Hloupí skřítci odpověděli: „Abraka-dabra!“

Víla se jen usmála a ukázala jim: „Kiš, kiš!“

            Vydali se tedy do lesa a hledali někoho, kdo by jim poradil. Narazili na vlky a ptali se jich: „Neznáte kouzelné slovíčko?“ 

Vlci jen kroutili hlavami a poslali skřítky k vodníkovi. Ten nic nevěděl, ani rusalky nic neprozradily. A pak si skřítkové vzpomněli na moudrou sovu. Počkali do setmění a pak se za ní vydali.

            Seděla ve vykotlaném stromě a svítily jí oči. Skřítkové se jí nejdříve báli, ale pak se osmělili přistoupit blíž. Slušně pozdravili a zeptali se: „Paní sovo, pomůžete nám najít kouzelné slovíčko?“ Sova otevřela oči ještě víc a odpověděla: „Húúúúú.“ Skřítci se lekli a schovali se pod keř. V keři se ukrývali mravenci a mušky.

            Nebyly to ale obyčejné mušky – každá nesla na křídlech malou lampičku. Každý večer jim mravenci pomáhali lampičky rozsvítit a světlušky pak světýlka roznášely po celém lese. Jednoho ze skřítků napadlo: „ Hele, to jsou ale hezké perličky! Co kdybychom je darovali víle?“ Ale ať se skřítkové snažili, jak chtěli, nemohli neposedné „perličky“ pochytat.

   Nakonec se jim jednu světlušku podařilo chytit a schovat do čepice. Opatrně si ji odnášeli domů. Tam dorazili až za úsvitu, ale čekalo je nemilé překvapení! Když se podívali do čepice, jejich „perlička“ nesvítila. Smutně se na ni dívali a bylo jim do pláče. Obrátili čepičku naruby a světluška se skutálela do jitrocele. Měla toho, chudák, už dost, protože ji zabolela záda, a proto se ozvala: „Prosím, nechte mne být, já přece nejsem žádná perlička!“

„Když my jsme tě chtěli dát víle jako dárek od srdce, aby nám uklidila chaloupku!“

„To ale neznamená, že budete chytat nás, malé „perličky“. A vůbec - jsem svatojánská muška a pomáhám lidem najít cestu ve tmě. Jako dárek víle můžete dát třeba list kapradí nebo kapku rosy. Leskne se taky jako perlička… A teď mě prosím zvedněte.“

            Skřítkové se na sebe podívali a oba naráz řekli: „ PROSÍM! To je ono, to je to slovíčko!“ Rychle zvedli unavenou světlušku, položili ji na list pampelišky jako na peřinku a ona hned usnula. Potom rychle otevřeli dveře do chaloupky. Víla tam seděla, rovnala si korálky ve vlasech a usmívala se.

 „ Prosím, prosím, vílo, uklidíš nám chaloupku?“

 „Tak vy jste to kouzelné slovíčko našli!“ zaradovala se víla. Dala se do úklidu a skřítkové jí pomáhali. Uklízeli dlouho, až na les padla tma, ale přiletěly světlušky a posvítily jim. Ráno měli skřítkové nejen krásně uklizenou chaloupku, ale také nové kamarádky.

             Pak venku začalo pršet a skřítkové dostali nový nápad. Ale to už je jiný příběh…

Příhody dvou skřítků

2.

           Pršelo a pršelo… Skřítkové se nudili, protože si nemohli hrát venku. Déšť nepřestával a voda v lese kolem chaloupky začala stoupat. Jeden ze skřítků řekl: „Jé, mám mokro v botách!“

Za chvíli už kolem nich plaval nábytek, a tak jim nezbylo nic jiného, než aby rychle vyběhli na půdu. To ale nevěděli, že se tam před deštěm schoval drak. Tedy spíše dráček. Byl docela malý, promočený a unavený. Proto spal.

            Protože byla tma, jeden ze skřítků nechtěně šlápl na dračí ocas. Drak se lekl, sebral oba skřítky a odletěl s nimi na vysokou skálu. Vybral si tu nejvyšší, aby se zachránil před stoupající vodou. Přistál a teprve v té chvíli si všiml, že na hřbetě přinesl dva skřítky. Vykulil velké zelené oči a zeptal se:“Hepčíí, co tady děláte?“

            Skřítkové se nejdříve strachy přikrčili, ale rychle pochopili, že je to jenom dračí mládě se smutnýma očima a chraplavým hlasem. Vysvětlili mu, že je v rozespalosti vzal omylem s sebou a že by je měl zase vrátit do chaloupky. Dráček zesmutněl ještě víc a unavenou hlavu si schoval pod křídlo.

 „Dráčku, pověz nám, co tě trápí,“ osmělil se jeden ze skřítků. Strašně moc se jim chtělo zpátky do chaloupky, ale nemohli přece nechat dráčka bez pomoci, nemyslíte?

 „Když tak dlouho prší, nemůžu chrlit oheň, protože mám rýmu a kašel. Potřeboval bych najít nějaké suché místo, kde bych se znovu rozohnil… Nevíte třeba o nějaké jeskyni?“

 „Tak nás zase vezmi na záda a podíváme se po kraji!“

            Dráček si je znovu posadil na hřbet, roztáhl unavená křídla a vylétl se skřítky do oblak plných dešťových kapek. Chvíli létali sem tam, až jednu jeskyni zahlédli. Dráček se snesl dolů a chtěl se i se skřítky schovat dovnitř. Už aby byli v suchu! Ale jeskyně byla tak malá, že se do ní dráček vešel jen napůl. Jeden skřítek byl uvnitř, ale na druhého pořád pršelo. Tak nezbylo nic jiného, než znovu vzletět.

            Dlouho spolu létali nad lesem, už byli celí promočení a unavení, když najednou jeden ze skřítků zahlédl ve skále tmavý otvor. A bylo to ono! Veliká, suchá jeskyně, kam se všichni vešli. Dráček i skřítkové ze sebe vytřepali vodu, stočili se do jednoho klubíčka a usnuli.

            Když se jeden ze skřítků vzbudil, uviděl dráčka, jak si pomalu protahuje křídla a snaží se otvírat tlamu. Vzbudil kamaráda a společně dráčkovi masírovali krk, aby vykřesali jiskřičku ohně. Ale zatím se dařily jen malé plamínky. Dráček se ale celý rozzářil štěstím.

„Moc vám děkuji, kamarádi, to zatím stačí. Já tady zůstanu. Ještě se chvíli v suchu prospím a zase to bude lepší. Do té doby určitě přestane pršet a pak budu moci začít vysoušet tu mokrou spoušť kolem nás.“

            Skřítkové se podívali ven a viděli, že pořád prší a voda pod skálou stoupá. Dráčkovi pohladili krk na rozloučenou a pomalu slézali ze skály dolů. Bylo jim smutno, protože už v duchu viděli, jak jim voda zaplavuje chaloupku, kterou si tak krásně uklidili.

 „Zbytečně jsme se zdrželi,“ naříkal jeden.

 „To neříkej, pomohli jsme někomu, kdo by bez nás možná zahynul. Chaloupku si můžeme postavit znovu. A nový kamarád nám určitě pomůže!“napomenul ho druhý.

            Když ze skály slezli a šlápli do první louže, zaslechli žalostný pláč. Vydali se mezi stromy za tím zvukem. A co bylo dál? To si povíme v dalším příběhu.

Příhody dvou skřítků

3.

            Skřítkové se chvíli brodili po lesní cestičce, ze které se pomalu stával potůček, a hledali, odkud přichází ten pláč. Pod starou borovicí našli vílu, která tiše polykala déšť se slzičkami. A byla to právě ta víla, která jim pomohla uklidit chaloupku.

„Copak se ti stalo, vílo?“

„Vodník se mi pomstil za to, že jsem mu nechtěla pomoci zatopit jedno údolí. Ale já jsem to nemohla udělat, protože tam bydlí moje kamarádka. Tak mě vyhnal…“ škytala víla mezi slzami.

„Vyhnal tě a ještě zatopil vodou celý les,“pochopili skřítkové. „Zvířátka ani pohádkové bytosti nemají kde bydlet. A co naše chaloupka?“ dodal druhý.

„Co budeme dělat, vílo? Můžeš nám všem nějak pomoci?“

„Ráda bych, ale ztratila jsem při útěku svou jasmínovou hůlku. A bez ní nemám čarovnou moc!“ A víla spustila další proud slz.

„Prosím, vílo, neplač už, tady kolem je vody dost! Musíme rychle něco vymyslet!“ A protože se víliny slzy opravdu mísily s deštěm a voda kolem pořád stoupala, neměli čas na dlouhé otálení.

„Vílo, musíme se vrátit po stejné cestě, jakou jsi utíkala před vodníkem. Vzpomeneš si?“ Víla přes slzy přikývla, vzala skřítky za ruce a vydali se zpátky. Prošli modřínový háj, přebrodili pomněnkové údolí a vyhnuli se několika bludným kořenům. A hůlka nikde.

„Vzpomeň si, neodpočívala jsi někde, nepotkala jsi někoho?“

„Straka! Chvíli jsem se schovala pod dubem, kde bydlí straka. A moje hůlka přece svítí, určitě se strace zalíbila!“

Teď už najisto spěchali k velikánskému dubu, na kterém měla hnízdo všetečná straka. A opravdu, už zdálky viděli, že mezi listy prosvítá slabá záře, svítily i kapky deště na dubových větvích. Straka nic nezapírala, jen se tak divně tvářila, když jim hůlku zobákem podávala. A víla se rozplakala znovu: „Moje hůlka je prasklá, takhle náš les nezachráním!“

 „Honem za moudrou sovou! Třeba nám tentokrát poradí!“ napadlo jednoho ze skřítků. Nohy už je bolely, šaty měli zmáčené, ale věděli, že musí pokračovat ve své cestě. Konečně se dotrmáceli k vykotlanému stromu, kde sova bydlela. Mžourala na ně, když jí hůlku ukazovali, smutně si prohlížela uplakanou vílu, ale mlčela. Už se našim poutníčkům zdálo, že odejdou s nepořízenou, když si víla všimla, že se sova upřeně dívá na jedno místo na protější borovici. Podívala se tím směrem a spatřila velikánskou slzu pryskyřice, která stékala po kmeni. A bylo!

            Skřítkové opatrně pomohli víle prasklinu v hůlce zalepit a hůlka se rozzářila naplno. Samozřejmě nezapomněli poděkovat moudré sově a už se víla rozkročila a mávla kouzelnou hůlkou k obloze. A – déšť pomalu slábl, ustával, kapky přestaly pleskat o listy... Pomalu, pomalounku a nesměle začaly mezi mraky prosvítat sluneční paprsky.

            Víla se rozloučila s oběma skřítky, schovala svou hůlku do záhybu v šatech a vydala se za vodníkem, aby ho poučila o slušném chování. Už se ho nebála, protože měla zpátky svou hůlku, ale hlavně věděla, že má kamarády, na které se může spolehnout.

            Skřítkové taky na nic nečekali a vydali se k domovu. Jak to tam asi po té spoušti vypadá?

Příhody dvou skřítků

4.

            Pršet sice přestalo, ale voda zatím neklesala. Skřítkové se chtěli co nejrychleji dostat ke své chaloupce. Vydali se po jedné z cestiček, ale ta náhle končila zatopená vodou. Naštěstí kolem plaval velikánský kus březové kůry, na který skřítkové nasedli jako na lodičku.

            Chvilku si plavbu užívali, i když vody kolem sebe už začínali mít dost. Pak uslyšeli zoufalé mňoukání a za chvíli zahlédli košík s kočkou a dvěma koťátky. Košík sice plaval na hladině, ale už se začínal potápět. 

„Musíme honem k nim, nebo se utopí!“ nerozmýšleli se skřítkové ani chvíli a už zase zapomněli na svou chaloupku. Veslovali rukama, pomáhali si větvemi, které vylovili z vody, až se jim podařilo ke košíku dostat a vytáhnout ho k sobě na loďku.

            Jak tak proplouvali zatopeným lesem, napadlo je zamířit k mostu mezi dvěma kopci. Ještě nebyl pod vodou, ale voda jeho pilíře podemlela a každou chvíli hrozilo zřícení. Jenže právě na tom mostě stála spousta pohádkových bytostí z lesa.

„Co budeme dělat? Jak je všechny dostaneme do loďky? A ani se sem nevejdeme!“ To už skřítkové propadali panice. Ale protože jsme v pohádce a každá pohádka by měla mít šťastný konec, objevil se najednou nad hlavami skřítků drak. Tedy dráček. Ten dráček, který se už prospal v suché jeskyni a nabral sílu. Hlavně už neměl bolavý krk, a proto se ze všech sil snažil šlehat kolem sebe plameny. Byly to spíš plamínky, ale přesto pod jejich žárem voda ustupovala, až to syčelo.

„Honem, dráčku, podívej se na most!“volali na něj skřítkové. Ale víly, bludičky, hejkalové a další lesní strašidla už viděli, že voda klesá a mizí, a proto se přestávali bát. Naopak tleskali a provolávali dráčkovi slávu. Náš malý hrdina se radostí červenal a plameny z něj šlehaly jedna radost. Lodička se skřítky a kočičí rodinou se ocitla na suchu. Skřítkové vyskočily na vlhký mech, kočka popadla svá koťata, mňoukla poděkování a zmizela v lese. Zůstal po ní jen prázdný košík. 

            Protože pilíře mostu se opravdu nebezpečně nakláněly, zaletěl dráček až ke skupince svých jásajících obdivovatelů a nabídl jim svá záda. Sluníčko už krásně svítilo a dráček roznášel strašidla po lese, kam si kdo řekl. Stromy, keře i stébla trávy osychaly, zvířátka, broučci i světlušky se měli kam vracet. Ale všude byla spoušť. Bylo třeba uklízet, opravovat, přestavovat a budovat. Neměl by tohle všechno dát do pořádku ten, kdo všechno způsobil?

            Ale vodník se někam schoval a nikdo o něm nevěděl. Je pravda, že ho ani nikdo nehledal, nikomu nechyběl. Komu by se taky chtělo dívat se na protivu a bručouna, když je zase na světě hezky? Hlavně že nikdo nezůstal bez pomoci. A na vodníka třeba dojde v příštím příběhu...

            A tak se naši unavení skřítkové konečně ocitli před svou chaloupkou.

Příhody dvou skřítků 

5.

            Když otevřeli dveře chaloupky, nestačili se divit. Nábytek špinavý, kuchyň zablácená, postýlky nasáklé vodou a kytičky na parapetech úplně zvadlé. A zahrádka? Vůbec nebyla taková jako dřív. A tak jim nezbylo nic jiného, než se dát do práce.

            Všechen nábytek vynosili před chaloupku, vodou ze studánky ho umyli, peřiny i polštáře přehodili přes plot a pustili se do čištění podlahy.     

„Sluníčko by nám mohlo zatím všechno pěkně vysušit,“ říkali si.

A měli pravdu, sluníčku to nedělalo žádný problém a ještě přidalo krásný úsměv. Nábytek i peřiny krásně voněly sluníčkem podlaha byla čistá, a tak všechno nastěhovali zpátky do chaloupky. Jenže chaloupka byla špinavá i zvenku, střecha měla čepici z bláta a komín stál celý nakřivo.

„Co budeme dělat? Tohle sami nezvládneme!“ zoufali si skřítkové.

Tu je napadlo, že víla je nikdy nezklamala, a tak se vydali ji hledat. Cestou lesem viděli, jak každý uklízí a buduje, třeba sýkora Pepinka už měla nové hnízdo hotové a věšela záclonky z pavoučích krajek.

            Najednou k nim mezi kapradím přicupitala víla a už cestou volala: „Nebojte se nic, tohle všechno způsobil vodník, tak to za trest dá do pořádku!“

„Ale jak toho hloupého a zlého vodníka najdeme?“ báli se skřítci.

„Jednoduše, mám přece hůlku, ne?“

Víla se zase rozkročila a napřáhla hůlku před sebe. Jenom malou chvilku čekali a pak už slyšeli naříkání a prosby: „Au, au, vílo, prosím pusť moje vlasy, to bolí, já udělám, co budeš chtít! Au, au, to strašně tahá!“

To kouzelná hůlka táhla svou mocí vodníka za vlasy k víle. Pak vodník stál provinile před našimi kamarády a sliboval, že všechno napraví. A opravdu, za chvíli byla chaloupka čisťounká i zvenku, jen komín stál pořád nakřivo. Ale ten narovnal dráček, který slyšel vodníkův nářek a přilétl se podívat, co se to zase děje.

„Tak, vodníku, a teď pomůžeš každému, kdo to bude potřebovat. Nezapomeň, že mám svou hůlku!“ poručila ještě víla.

Vodník tedy poslušně šel a každého lesního strašidla, každého zvířátka se zeptal, jestli nepotřebuje pomoc. Pořád se trochu krčil, protože čekal, že ho hůlka znovu zatahá za vlasy.

            Když bylo vše hotové a celý pohádkový les vypadal tak, jak to má být, napadlo skřítky, že na oslavu pro všechny uspořádají velký candrbál. Všichni se pustili do příprav na večer, ale pak víla zesmutněla: „My nemáme světla. Až za chvíli zapadne sluníčko, musíme skončit!“

„Ale ne, máme přece kamarádky světlušky, půjdeme je poprosit, aby nám svítily,“ napadlo skřítky.

            Za pár chvil, když bylo všechno připraveno, světlušky zasedly do větví na pasece, rozsvítily lucerničky, dráček zvolal: „Play!“ a ptačí kapela doplněná o pěvecký sbor cvrčků spustila první skladbu k tanci. I vodníka vzali do kola. Všichni tancovali, zpívali a měli úsměv od ucha k uchu...    

           A tak to má přece být a nejen v pohádce. Brzy ráno, když sluníčko nakouklo do chaloupky, skřítkové ještě spali. Museli si přece odpočinout, protože je čekalo další dobrodružství.

Dramatický kroužek Menu